Why I Don't Have a "Face Reveal"

Toto video bylo v zadní části mé hlavy po delší dobu, než by mělo být a myslím, že je to o době, kdy jsem o tom mluvila, a vysvětlí, proč jsou věci tak, jak jsou. Pokud jste tady jen proto, abyste viděli jak vypadám, vydržte zkrátka o trochu déle. Mám opravdu důležité věci k vysvětlení. Stručně prvních několik důvodů, proč se neukazuji, je že nechci, aby měli lidé názor na obsah mých videí a to, kdo jsem, založené na tom jak vypadám. Žijeme ve společnosti, která se točí téměř jenom okolo vzhledu

lidí. Lidé se můžou stát slavní jen díky jejich vzhledu. Lidé používají to, jak vypadají a omlouvá to, že někoho nemají rádi. A dobře, pokud se vám nelíbím, nebo pokud ano, ale pokud jen z důvodu, že se vám nelíbí, jak vypadám, pak jaký druh argumentu to je. Jsem velmi plachá a raději si udržeuji soukromí. Stále si chci chránit osobní údaje, ale je tu hlavní důvod a já tento příběh ještě nikomu neřekla. Jde o to, že lidem neříkám o svých problémech, protože mám pocit, že dokážu vyřešit sama a n

echci zatahovat lidi do mých potíží. Nechci nikomu ublížit a pokud to, že víte, že mě něco bolí, bolí vás, nechci vám říct, když mě něco bolí. Pokud to vůbec dává nějaký smysl. Ale jdeme na to, není to tajemství. Nemám o sobě vysoké mínění. Dělám na sebe hodně vtipy a jsem ohledně toho docela otevřená. Když jsem byla mladší, hodně jsem si věřila. Lidé mi lichotili a říkali mi hezké věci a já jim věřila a byla jsem na sebe pyšná, Ale jak jsem vyrostla, začala jsem mít pochybnosti. Začala jsem si

myslet, že ti lidé mi lhali, nebo mi říkali věci a nemysleli to doopravdy vážně. Slova vás nemohou ovlivnit, pokud je nenecháte lidi neustále říkat. Ale je snadné to zapomenout. Jde to stejnou cestou pozitivními slovy, jako negativními, která mě nechala říkat si, že nejsem dost dobrá a musela jsem to dělat lépe. Má norma se pomalu začala dostávat výš a výš, aniž bych si uvědomila, jak zlé to bylo. Jak jsem se dostávala na konec střední školy, cítila jsem se jako že nejsem pro nic dost dobrá

. I když mi lidé říkali: "Wow, děláš to fakt dobře. Jsi tak talentovaná." Poděkovala bych, abych nebyla neslušná, ale bylo to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Neslyšela jsem to. Šla jsem na vysokou školu se stejným způsobem myšlení. Necítila jsem se v ničem dost dobrá, normu pro sebe sama jsem vždy dávala výš, a to byl ten problém. Tlačila jsem na sebe tak silně, abych se stala ve všem lepší. A zlepšovala jsem se. Ale stálo to nebylo ono. Ta příčka pro mě stále zůstávala výš, než jsem se jí

mohla chytit. Jako lezení po schodišti, kde je vršek stále dál, s koulí řetězy připojené ke kotníkům, která je stále těžší a těžší, ale pořád se snažíš. Nakonec se to rozdělilo na víc, než jen to, co jsem dělala. Začalo to prosakovat do měho obrazu sebe sama, který nebyl vysoko na prvním místě. Buď to nebylo jen říkání si, že to co jsem dělala nebylo dost. Začalo mi to říkat že já nejsem dost. A to bylo když jsem začala chtít to napravit. Začala jsem jíst méně snažíc se být šťastnější sáma se s

ebou. Jsem přirozeně velmi hubená a nikdy předtím jsem neměla problémy s váhou, ale bylo to jako přepínač v mém mozku, že najednou to nebylo dost dobré. Stalo se to vším. Mohla jsem o tom přemýšlet. Celý můj den se točil kolem toho, co jsem jedla, co to bylo, kdy jsem jedla, kolik kalorií, každý detail. Chtěla jsem úplnou kontrolu. Vzpomínám si na konkrétní den. Vše, co jsem si dovolila mít, byla byla půlka jablka a 10 Cheerios (druh cereálií) a cítila jsem se díky tomu šťastná. Podívejte, jak

jsem se měla pod kontrolou. Ale neměla! Byla jsem v klesající spirále. Vybudovala jsem si strach a pravidla a má hlava byla jako v mlze, mlhavější každý den. Nedostatek výživy mi zabránilo být schopna jasně myslet a dělala jsem iracionální rozhodnutí, říkala jsem si - tohle bylo to, co jsem musela udělat, abych byla šťastná. Samozřejmě bylo nesmírně bolestivé hladovění. Nakonec jsem se rozhodla po celý den jíst co nejblíže k ničemu, jak bylo možné, potom nakonec toho snědla příliš, abych zast

avila tu bolest následovanou vyzvracením. Celý tento strašný cyklus probíhal po dobu několika měsíců. Ani nepamatuji nic jiného, co jsem v mém životě dělala. To všechno se stalo rozostřené. Jediné, co si mohu opravdu pamatovat nyní pohledem zpátky bylo, jen být hrozně unavená a chladná a smutná po celou dobu. Já jsem nebyla schopná vidět. Stávala jsem se hubenější a hubenější. Nic nebylo dost dobré. Můj mozek mě nenechal vidět, jak odpornou jsem se stávala. Nevím, co se stalo, ale nakonec se m

i to podařilo porazit a říkám si, že to nebylo, co jsem chtěla. Takhle jsem už nechtěla žít a muselo se mi udělat líp. To je ta věc, co si lidé neuvědomují: Poruchy příjmu potravy jsou jednoduché. Ta drsná část to narušuje. Vy si vytvoříte tyto obavy a pravidla na tak dlouho, že pokud chcete uniknout tomu vězení, které jste okolo sebe postavili, vábí vás abyste zůstali a snaží se vás táhnout zpět ke slibnému štěstí a jak jsou tu jen proto, aby tě ochránili a nechali tě cítit se jako že ty jsi t

en pod kontrolou, když nejsi. Jsi loutka na drátkách a při pokusu odříznout se k osvobození, nejenže postavíš svým obavám čelem, ale budeš jimi žít. Je tu nějaká informace o tom, co se stane se tvým tělem, když hladoví. Když si uvědomí, že se mu nedostává dost jídla ke tvorbě energie pro sebe, začíná zpomalovat tvůj metabolismus, což je proces převádění kalorií do energie. Zpomaluje to za účelem úspory energie, kterou si ponechalo na důležité věci, jako je udržení čerpání tvého srdce a tvé org

ány pracují. Ale ta choulostivá část je když začneš znovu jíst k doplnění ztrát. Věci se zkrátka nevrátí k normálu. Tvé tělo ti rovnou nevěří, že ho budeš znovu krmenit a začne ukládat energii navíc pro další hladovění. Pokud vám nedochází, co to znamená v podstatě začne extra přivírat jako energii pro případ, že nebude mít zase jídlo po dlouhou dobu. Váš metabolismus je stále pomalý a čelíte noční můře, že vás to dovede k té poruše na prvním místě. Už to není jen ve vaší hlavě. Předtím, než pů

jdu dál, chtěla bych říci, že věřím, že lidé mohou být naprosto spokojeni s každou váhou. Pro pořádek neříkám tyto věci, aby se někdo styděl, protože váha by neměla v podstatě nic znamenat. Je to o tom, jak o sobě přemýšlíte a jak dlouho jak jste relativně zdraví a staráte se o sebe. Věřím, že je to jedna z nejvíc důležitých věcí. Ale tohle není tak jednoduché, jako je jen hubnutí. Je tu toho mnohem víc. Já si přeji, abych vám mohla vyjádřit, jak jedovatá se vaše mysl stane během zacházení s něč

ím takovým. Není to, jak by váš mozek za normálních okolností pracoval, když je jasné, že víte, co si děláte, je špatné, ale nemůžete se toho zbavit. Má to okolo vás smrtelné sevření. Takže jsem se snažila o celkové zotavení úplně sama, připomínám vám. Nikomu jsem v mém životě neřekla, čím jsem si procházela a bylo to nepředstavitelně obtížné. Nepřála bych to nikomu. Musela jsem být doktorem a pacientem. Pořád dokola jsem si opakovala: Tohle je to, co ti udělá líp. Jsti na správné cestě, ale ten

hlas tu byl stále: Jsi zklamání, podívej, co jsi udělala. Podívej, co ti jezení provedlo. Tohle není to, co chceš. Vrať se ke mně. Jsem tu pro tebe. Nechtěla jsem jsem tomu naslouchat. Pořád jsem si říkala, že bylo všechno v pohodě, dělám správnou věc. Zkrátka jsem tomu musela dát čas. Znovu a znovu. Chtěla jsem tomu věřit tak moc, ale hlas nechtěl odejít. Pořád tu byl. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl. Cítila jsem se jako bych byla zklamáním pro všechny a nezasloužila si být před lidmi. Mohl

a jsem cítit jejich souzení v mé hlavě. Nezasloužila jsem si jídlo. Byla jsem nepřijatelná. Nechtěla jsem nikdy opustit můj pokoj a pravděpodobně bych neopustila, ale je zde jedna věc. VidCon. Plánovala jsem tam jít už předtím, než se věci staly tak špatné, protože to musíte plánovat s takovým předstihem. Nechtěla jsem lidi zklamat porušením mého slibu, že tam budu a chtěla jsem vidět všechny mé přátele a příznivce, ale byla jsem v tak hrozném stavu, že jsem nevěděla, co budu dělat. Panikařila j

sem. Nebyla jsem připravená. Nebyla jsem ještě zpět v normálu, ale blížilo se to tak rychle a nebyl tam žádný čas k návratu. Řekla jsem si, to byl můj trest. Udělala jsem si to sama. Tak jsem si nasadila masku a předstírala že jsem v pořádku. Snažila jsem se chovat jako já natolik, že jsem to už ani nebyla já Stala jsem se cizincem, kterým ve skutečnosti jsem. Ačkoli to bylo hrozně nepříjemné, moje váha byla vyšší než můj průměr před hladověním. Moje tváře byly oteklé z vyvolávání zvracení každý

den po tolik měsíců. Má mysl mi říkala, že jsem zklamání pro všechny. Můj pohled na sebe sama byl stále nízký. Snažila jsem se co nejvíc protlačit se tím. Každým člověkem, kterého jsem potkala. Vnitřní hlas mi říkal: "Jsi takové zklamání. Nejsi pro ně dost dobrá." Cítila jsem se jako bych mohla cítit nespokojenost každé jednotlivé osoby prostřednictvím jejich objetí, ale nenechala jsem tu masku spadnout a snažila jsem se setrvat. Nechala jsem lidi fotit mě, ale doopravdy jsem si přála. Bylo to

nejhorší, co jsem kdy cítila. v mém životě a cítila jsem se, jako bych lhala každému. Bylo to skoro jako bych tam vůbec nebyla. Nebyla jsem přítomna. Bylo to jen několik dní poté, co ta dohoda skončila. Byla jsem tak psychicky roztrhaná na kusy. Nebyla jsem ok. Cítila jsem se jako by veškerý pokrok, který jsem se snažila udělat, aby mi bylo lépe, byl prostě stržen dolů. Ten hlas byl hlasitější než kdy jindy. Přehluší ten, který mi říkal, že všechno bude v pohodě. Uvědomila jsem si, že jsem nemoh

la nechat lidi YouTube mě vidět, když jsem byla v takovém nepříjemném příšerném stavu. Napsala jsem člověku, který pořizoval mnoho videozáznamů a požádala je, jestli bych to mohla poslat k vymazání svého obličeje. Nebudu zmiňovat, kdo je tato osoba protože tento detail tomuto příběhu nic nepřináší a já si nemyslím, že by nemohlo být někomu prospěšné, pokud bych to udělala. Oni souhlasili, takže jsem strávili odpoledne úpravou jejich videa cenzurováním mého obličeje. V tom videu jsem nebyla sama

sebou a nechtěla jsem, aby lidé viděli tu masku, kterou jsem si nasadila. Když jsem to dokončila a poslala o několik hodin později, řekli mi, že změnili svůj názor a chtěli zveřejnit to normální video. Byla jsem naprosto vyděšená a přinutila se vysvětlit jim hlavní důvody, proč nechci, abych se tam ukázala, doufaje, že kdyby věděli ten příběh za tím, pomohlo by jim to změnit znovu názor. Ale nezměnilo. Měla jsem s touto osobou neshody v minulosti a z toho, co jsem pochopila, tento člověk je vel

mi neústupný, když mají jejich názor na něco. Takže moje editování videa pro ně a vysvětlení příběhu za tím nebylo dost. Přišla jsem k závěru, že jsem nemohla dělat nic jiného, abych změnila jejich názor a nechala je zveřejnit to. Myslela jsem, že jsem zažila už to nejhorší, ale tohle mě zničilo. Noční můry, kde stovky tisíců lidí vás chtějí vidět a poté, když to konečně uděláte, je v tom nejnižším nejtemnějším bodě vašeho života a oni to ani neví a vy jim neukážete sami sebe. Lidé si vytvářejí

očekávání. Nevím, co tyto očekávání jsou a mám pocit, že ani oni někdy neví, co jsou zač. Ale já věřila z celého srdce, že jsem zklamala každého z nich. Není to jen fakt, nebyla jsem tam, kde jsem chtěla být taková jako dřív. Tolik lidí mě vidělo poprvé, když jsem byla psychicky na tak hrozném bodě a cítila jsem se tak hluboko ve tmě, než jsem kdy byla. Cítila jsem se, jako bych se topila v mých vlastních emocích. Pokaždé, když jsem se snažila dostat zpátky na povrch dýchat, jiná vlna se na mě z

řítila a vtáhnout mě zpátky pod hladinu. Začala jsem mít ještě temnější myšlenky a věděla jsem, že bych měla být z nich vystrašená. Ale nebyla jsem. a to bylo to, co mě děsilo. Ty hlasy byly ozvěna v mé hlavě vším. Zcela umlčely všechny ostatní. Každý den jsem si prostě přála být zase šťastná. Chtěla jsem se probudit a všechno by bylo prostě normální. Ani jeden den neuplynul bez toho, abych se nenáviděla. Nemohla jsem najít důvod, proč se dostat z postele. Cítila jsem se zlomená a nikdo to nemo

hl napravit. Černá mlha mě obklopovala všude. Šla jsem a nemohla dýchat. To bylo tak nesnesitelné. Snažila jsem se tak moc plavat, ale vlny stále přicházely, každá z nich silnější než ta poslední! Ale stále jsem pokračovala. Nevím proč, nebyl tam důvod a nemohla jsem žádný najít. Prostě jsem to udělala a přestože jsem neměla důvod pro sebe nezdát to prodírání se dál přes všechno, chtěla jsem tu být pro lidi. Chci, být schopna tu být pro lidi, jako jsem já, kteří cítili, že nemohou k nikomu jít a

topí se a pomoct jim, tak jak jsem chtěla někoho oslovit a pomoct mi. Chci existovat pro ostatní lidi. Nezajímám se o sebe. Může nebo nemusí být dobrá věc to říct. Opravdu nevím v tomto bodě právě teď. Budu si připomínat jednu věc, o které si myslím, že mi pomohla. Považuji se za slabého člověka. Můžu se nechat shodit relativně snadno a také hodně shazuji sama sebe. Vždy mluvíme o tom, jak silný někdo je, ale mám pocit, že to nemusí nic znamenat, jak silný nebo slabý jsi. Co je důležité je, že

se nepřestaneš snažit dostat se zpátky. Něco může shodit nejen slabého člověka, ale může to postihnout také silnou osobnost, ale nezáleží na tom, kolikrát jsi sražen k zemi, protože tak dlouho, jak si udržíš snahu dostat se zpátky, můžeš pokračovat. Nechci žít v minulosti. Nejsem tu, abych se litovala, protože já nejsem, kdo to dělá. To nikoho nikam nedostane. Minulost se nezmění. Stalo se to, ať se vám to líbí, nebo ne. Přizpůsob se a pokračuj vpřed. I když máš pocit, že k tomu nemáš důvod. Pou

žij tyto pocity k pomoci pokračování lidem, kteří to potřebují. Pokud nemůžeš pomoct sobě, pomoz jiným. Potom bys nakonec měl být schopen naučit se jak pomoct taky sám sobě. Pokud jsi stále tady, vážně to oceňuji. Nemohu popsat, jak moc to pro mě znamená, že jsi se zajímal dost na to, abys naslouchal nějakému náhodnému člověku na internetu, který mluví. Jen vypráví svůj příběh. Snažila jsem se to udržet to krátké, jak jsem mohla, tak aby to nebylo nudné. Mohla bych napsat novel o všech těch poci

tech, které jsem měla během té doby, ale naštěstí jsem se dostala alespoň nějakými body napříč správnou cestou mě a já nevím, co víc říct jiného, než jen: "Díky."