Jsme skupina ruských dezertérů podporujících další dezertéry v zahraničí a dnes jsme mluvili s mužem, který loni opustil ruskou armádu. Příběh, který nám vypráví, je prostě šílený, bylo to velmi těžké vyprávět. Na konci videa vám dáme vědět, jak můžete pomoci tomuto konkrétnímu dezertérovi a mnoha dalším v podobné situaci, a budeme pokračovat. Dobrý den, představte se a řekněte nám o své situaci. Dobrý den, jmenuji se Victor, je mi 21 let, zde je můj vojenský průkaz, pas, v srpnu 2023 jsem byl n
ásilně mobilizován a poslán do války. Pak jsem byl raněn, poté mě poslali na ošetření do Ruska a dali mi raněnou dovolenou. Poté jsem se měl vrátit na frontu, ale na konci dovolené jsem se rozhodl, že se tam nevrátím a opustil jsem Rusko. Nyní jsem v jiné zemi a snažím se najít způsob, jak se někde legálně usadit a žít dál. Victore, řekni nám něco o sobě a své rodině, o svém životě předtím, než jsi byl poslán bojovat s Ukrajinou. Co jsi dělal? Narodil jsem se v malém městě a náhodou mě rodiče op
ustili hned při narození. Jsem sirotek, většinu dětství jsem prožil v dětském domově a na internátech, pak u pěstounů, které jsem viděl jen párkrát. Není to příjemná vzpomínka, takže o tom nechci moc mluvit. Když mi bylo 16, dostal jsem byt, bylo to to nejlepší , co mě v životě potkalo. Od té doby jsem dělal nakladače na stavbě, nebyla to oficiální zakázka, dělal tam jen můj kamarád, byl pro mě jako dědeček, hodný, šedovlasý a velký chlap. Když jsem byla malá, rodiče většinou nebyli doma , často
mě krmil a vařil večeře, hlídal mě, říkala jsem mu dědo a nevadilo mu to. Pracoval jste ve stavebnictví, nechodil jste do školy? Ne, už jsem v té době dokončil školu, 9 tříd, a pak jsem si uvědomil, že potřebuji pracovat. Důchod pro sirotky není moc velký, musel jsem si najít práci, abych se uživil. Šetřil jsem na studium, chtěl jsem pokračovat ve studiu, ale nemohl jsem získat volné místo ve vzdělávací instituci, kam jsem chtěl jít, neměl jsem dostatek znalostí, snažil jsem se, ale ano, mohl j
sem tam jít za poplatek. Řekněte nám, jak jste byli mobilizováni. Řekl jste, že jste byl nucen jít do války? Ano, byl běžný pracovní den, nesl jsem pytle cementu a pak přišli na stavbu maskovaní policisté s nějakými lidmi. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, často k nám chodili hledat nelegální migranty, to chápu, ale většinou rychle odešli, protože u nás bylo všechno normální. Tentokrát s námi ale zůstali hodně dlouho, já jsem nesl tašky a nevěnoval pozornost tomu, co dělají, ale pak nám všem ře
kli, abychom přestali pracovat a sešli se k nějakému usmíření. Shromáždili jsme se, pak muž bez policejní uniformy řekl, že všichni musíme jít s nimi na stanici, protože jsme něco porušili. Nechápali jsme, co se děje, co jsme porušili, mysleli jsme, že nás přivezou a pustí, děda nás uklidňoval, že bude všechno v pořádku. Přivedli nás do nějaké budovy, vzali nás dovnitř, byl tam velký sál se židlemi, shromaždiště. Posadili nás na židle a čekali jsme, seděli jsme tak asi 3 hodiny, nic nám neřekli
a nepustili nás ven, hodně lidí chtělo pít a jít na záchod, já taky. Po 3 hodinách přišel muž ve vojenské uniformě, nevím, kdo to byl, ale byl to dospělý, solidně vypadající. Řekl, že jsme byli všichni odvedeni do armády, teď musíme podepsat nějaké papíry a pak jdeme na střelnici. Neuvědomovala jsem si, co se děje, doslova se mi zastavilo srdce, měla jsem velký strach. Nikdo nic neřekl, nastalo velké ticho a všichni se střídali u stolu a podepisovali nějaké papíry. Děda říkal, že mu to věk nedov
oluje, je starý, a o mně říkal, že nejsem způsobilý pro službu, to byla pravda, mám od dětství chronickou nemoc, nemohu sloužit, nikdy byl v armádě. Tento muž nás vyslechl, řekl, že to vyřeší, a pak někam šel na 15 minut. Všichni začali opouštět místnost, jel autobus čekal na nás venku a všichni nastoupili. Když přišel, řekl, že je vše v pořádku, půjdeme teď se všemi a oni nás vyzvednou ze střelnice a večer odvezou zpátky . Přivedli nás na střelnici a začali nás převlékat do vojenských uniforem,
řekli jsme s dědou, že to nepotřebujeme, brzy nás odvezou, už je večer. Ale večer pro nás nikdo nepřišel, celou noc jsem nespal, nechápal jsem, co se děje. Teď už jsem všemu rozuměl, nikdo nás nevezme zpět, jen jsme byli podvedeni, ale já jsem se v tu chvíli velmi bál, nedokázal jsem střízlivě přemýšlet a co bych dělal? Druhý den ráno nás vychovali brzy, neměli jsme večeři ani snídani, bylo nám řečeno, že teď půjdeme do vojenské jednotky, kde uděláme nějakou práci, abychom zajistili vojáky, byl
i jsme nuceni nastoupit do nákladních aut, mnoho lidí ne chtějí jít, zavolali své právníky, právníky, rodiny. Neměl jsem nikoho, nevěděl jsem komu zavolat nebo co říct, myslel jsem, že je konec. Co se dělo dál, jel jsi na nové místo? Cestovali jsme velmi dlouho, jinou dopravou, část cesty jsme letěli vojenským letadlem, pak autobusy a kamiony, nevím, kde jsme byli, sebrali nám telefony a doklady, zdálo se mi že jsme přijeli na Ukrajinu, protože všichni kolem nás byli ve vojenské uniformě a se zb
raněmi, často jsem slyšel výbuchy, nechápal jsem z které strany. Bylo to jako velký tábor, byly tam stany a domy, vzali nás do domu, kde, jak jsem pochopil, někdo velí, měl na epoletách tři hvězdy. Když nás přiváželi, slyšel jsem, jak mu řekli, že dorazilo nové maso. Hodně jsem se lekl, dali nás do kabiny a pak jsme šli ven, protože nás bylo moc. Vysvětlili nám, že jsme ve válečné zóně, musíme se pustit do svých úkolů, jinak tady všichni brzy zemřeme. Začali nás přidělovat k různým jednotkám, mě
poslali kopat a dědu k jiné, vzali jim nové uniformy a dali jim nějaké staré a roztrhané, dali jim automatické pušky a bylo mi řečeno, že budu muset kopat zákopy , takže jsem nepotřeboval zbraň. Byl jsem nadšený, ale trochu se mi ulevilo, že mi nedali zbraň, protože jsem se od dětství bál krve, cítil jsem se velmi špatně, když jsem viděl ránu nebo krev, mohl jsem kvůli tomu omdlít, ale byl jsem velmi vyděšený, že jsme se s dědou oddělili, byl poslán na jiné místo, už jsem ho nikdy neviděl. Opra
vdu doufám, že se má dobře, nevěřím v boha, ale každý den se k někomu modlím, aby byl naživu a vrátil se dříve domů. Co se stalo potom, kam vás poslali a co jste udělali? Já a jeden další chlap jsme měli kopat zákopy pro vojáky, bylo nám řečeno, že budeme brzy venku, ale čekali jsme dva dny, v tomto táboře jsme bydleli ve velkých stanech s vojáky , byli skoro pořád opilý, někdy se mě ptali, jak jsem se sem vůbec dostal, a já se jich snažil zeptat, jak můžu jít domů, protože jsem nic nepodepsal a
nejsem fit, nechci bojovat, to je co jsem jim řekl. Řekli mi, abych zapomněl na návrat domů. Řekli , že jestli jsem tady, už se domů nevrátím. O dva dny později jsme s partnerem odjeli na misi, naložili nás do náklaďáku se všemi vojáky a někam jsme jeli, neviděl jsem, co se děje venku, ale často jsem slyšel zvuky výbuchů, můj partner a já byli staženi z náklaďáku dříve než ostatní, ostatní šli jinam. Byl s námi voják, říkal, že je to náš seržant a potřebujeme vykopat díru asi 5 krát 5 metrů, za
čali jsme kopat, měli jsme jen lopaty, byli jsme i bez pancíře. Seržant na nás neustále spěchal a říkal nám, že bychom měli kopat rychleji, snažili jsme se, co jsme mohli. Když jsem se ho zeptal, kdy mě přivezou domů, řekl mi, ať držím hubu a neptám se hloupě, jinak skončím v té díře sám. Nerozuměl jsem, co říká, ale už jsem se na otázku neptal, snažil jsem se s ním nemluvit. K noci, už byla tma, přijel k nám náklaďák, vystoupili nějací vojáci, něco vyndali zezadu, táhli to k nám, nechápal jsem,
co se děje a když se přiblížili, uvědomil jsem si, že táhnou muže. Byl celý od krve, měl na sobě jiné oblečení, myslel jsem, že je to Ukrajinec, nehýbal se, myslel jsem, že ho zabili, pak ho položili na okraj naší jámy, vypadal jako živý, ale mlčel, pak řekli, že ho odsuzují k smrti a začali ho střílet ze samopalu. Partner křičel a já jsem zvracel, začala se mi točit hlava, nemohla jsem přijít k rozumu. Řekli nám, abychom k němu sestoupili a svlékli mu všechno, co měl na sobě a všechno, co měl
u sebe. Odmítli jsme , řekli jsme, že se chceme vrátit, partner byl tak nějak ještě mladší než já, nevěděla jsem, jak je starý, začal plakat. Bylo nám řečeno, že plníme svou povinnost vůči naší zemi a pokud neuposlechneme rozkazy, skončíme v této jámě, stále jsme říkali, že jsme přišli kopat zákopy, budeme si stěžovat veliteli a pak začali Když nás bili, začali nám vyhrožovat , že nás zabijí, když odmítneme poslouchat rozkazy. Šli jsme do jámy, bál jsem se, že nás taky zastřelí. Tohoto muže jsme
úplně svlékli, svlékli jsme mu šaty, byl celý od krve a špíny, bylo nám řečeno, abychom mu přestřihli lepicí pásku z rukou a pak vylezli nahoru. Byla to noční můra, už byla noc, hodně se stmívalo, řekli nám, abychom šli spát, zítra musíme zase pracovat. Varovali nás, že nemáme kam utéct a teď jsme s nimi také partneři ve zločinu. Seržant měl stan, který jsme postavili poblíž této jámy v lesním pásu, lehli jsme si, ale nemohl jsem spát, snažil jsem se uvědomit si, co se stalo. Druhý den ráno nám
bylo řečeno, abychom pokračovali v kopání jámy, ale nemohli jsme se přiblížit ke staré jámě a rozhodli jsme se s partnerem, že budeme kopat novou. Večer k nám zase přijely náklaďáky, ale tentokrát házely mrtvé lidi do jámy, pochopil jsem, že jsou to Ukrajinci i naši. Jak jste se zranil a skončil v Rusku? Asi týden jsme kopali jámy na hromadné hroby, každý den kolem nás projížděl náklaďák s lidmi, ale jen jedním směrem, chápu, že nikdo z těch, co tam jeli, se už nevrátil . Jednoho dne, když jsme
kopali, začalo ostřelování, seržant nebyl poblíž, nevšiml jsem si, kdy odešel, ale začali jsme křičet a volat po něm, běželi jsme k lesnímu pásu a schovali se pod strom, ale výbuchy neustávaly, nevím jaké granáty, ale vybuchovaly těsně vedle nás, pak jsem ztratila partnera z dohledu, možná běžel dál, přestala jsem nic slyšet, zvonilo mi v uších, v hlavě začalo hodně bolet, lehl jsem si pod strom a zakryl si hlavu rukama, uvědomil jsem si, že kdybych vstal a utekl, okamžitě mě zabijí. Nevím, jak
dlouho to trvalo, připadalo mi to jako věčnost, pak jsem ucítil pálení v noze, přesně si to nepamatuji, jako chlad nebo oheň, pořád jsem tam ležel, a když všechno ztichlo, uvědomil jsem si Nemohl jsem chodit, noha mě začala bolet, byla celá od krve, jedna tříska mi zasáhla nohu. Začal jsem křičet, snažil jsem se někoho volat, ale nikdo kolem nebyl. Začal jsem se plazit zpátky tam, kde jsme kopali, ale ani tam nikdo nebyl. Uvědomil jsem si, že umřu. Chvíli jsem tam ležel, nevím jak dlouho, přemý
šlel o tom, zda půjdu do nebe, zda existuje bůh, začal jsem se těmito otázkami obávat, myslím, že je jasné proč. Pak jsem uviděl náklaďák a začal jsem mávat rukama, zkusil jsem jim zavolat, bylo to naše, zeptali se, co se stalo a odtáhli mě k sobě, obvázali mi nohu a dali mi prášky proti bolesti, řekli mi, abych se nehýbal, brzy přijdou na základnu a pomozte mi, byli to dobří kluci, chovali se ke mně jinak než k těm předchozím, se kterými jsem byl. Poté vás vrátili na léčení do Ruska? Ano, ve zd
ravotním středisku jiného tábora mi poskytli první pomoc, zastavili krev a řekli mi, že jsem měl štěstí, že tříska neprošla, ale zůstala v mé noze, jinak bych vykrvácel a zemřel. Ten samý den jsem byl poslán do Ruska, do nějaké nemocnice a byl jsem na operaci, vyndal jsem třísku z nohy a odpočíval. Dostal jsem volno pro zraněné. V jakém okamžiku jste se rozhodl, že z Ruska utečete? Jednoho dne, když jsem byl v nemocnici, za mnou přišel muž ve vojenské uniformě a zeptal se, jak se mám . Řekl, že
moje zranění není tak vážné, a jakmile mi bude lépe, půjdu zpátky dopředu. Přinesl mi papíry a věci z mého prvního tábora a řekl, že si můžu ještě chvíli odpočinout, když budu na dovolené. Ihned po rozhovoru jsem si uvědomil, že se nevrátím. Neodvážil jsem se mu nic říct, jen jsem souhlasil. Když jsem se cítil lépe, byl jsem propuštěn z nemocnice. Šel jsem do banky a vybral si peníze, které jsem si šetřil na studium, a pak jsem si koupil letenku domů. Sbalil jsem vše potřebné, napsal dědovi a od
jel z jiné země. Řekněte nám o svém prvním pobytu v zahraničí a o svých budoucích plánech do budoucna. No, byl jsem moc rád, že mě pustili ze země, myslel jsem, že mi na hranicích řeknou, že jsem voják a nesmím, ale nebyly žádné otázky, už mi to bylo jedno. Uvědomil jsem si, že za mě právě podepsali všechny dokumenty. Tady jsem na radu některých začal chodit na konzuláty jiných zemí, žádal jsem je o pomoc, ale nikdo mi nedokázal pomoci, prý to prostě nedělají. Šel jsem na policii, mnoho lidí tad
y mluví rusky, zeptal jsem se, jestli by mi nemohli pomoci a dát mi nějaký azyl. Na policii byl velmi milý muž, řekl mi, že jejich země nedává azyl lidem jako jsem já, raději si dávám pozor, abych o tom nemluvil, nebo budu rychle deportován. Poradil mi, abych si hledala bydlení a práci, abych se tu snažila žít opatrně. V této zemi se dá zůstat jen krátce, nemám ani pas. Našel jsem si práci a bydlení, teď jsem tu nelegálně. Pokud mě najde místní policie, deportuje mě zpět do Ruska a pak mě vrátí
na frontu. Místní lidé pomáhají, chápou moji situaci, jsou proti válce jako já. Někteří lidé se mě ptají, proč jsem předtím nevěděl o tom, co se dělo ve válce, proč jsem nebyl proti vládě a neodešel. Odpověděl jsem, že jaké odpůrce vlády, kam jít? Nemám nikoho, celý život jsem byl zaneprázdněn jen snahou přežít. Většina všech, které znám, jsou zaneprázdněni tím, že nemají čas rozumět politice, jen se snaží pracovat a živit sebe a své rodiny. Osobně nemám žádný další plán, nemám chuť nic dělat, s
otva mám dost jídla, nemohu oficiálně pracovat, o nic se nestarám, o svůj život se nestarám, nemám žádné jeden, nikdo mě nepotřebuje. Už dávno se smiřuji s tím, že ne každý má to štěstí, někdo se narodí v milující rodině, s možností studovat, pak pracovat a mít dobré peníze, užívat si tento svět, potěšit druhé lidi. A někdo jako já jsem prostě neměl štěstí. To je život. Proč jste souhlasil s tímto rozhovorem, je něco, co byste chtěl vzkázat lidem z jiných zemí? Ano, chci říct, že jsem ve válce p
otkal mnoho lidí, kteří chtějí utéct z armády, mnoho lidí jako já, kteří do toho byli zapleteni a nechápali, co se děje, jsou to jen obyčejní lidé, byli prostě smůlu, neměli možnost někam odjet předem, v jiných zemích nemají přátele, všichni je opustili. Chci, aby tito lidé měli šanci vrátit se zpět k dobrému životu, aby přestali zabíjet a zastavili tak tuto válku co nejdříve. Pokud právě sledujete toto video, vězte, že potřebují vaši pomoc. Dobře, nikdo mě nepotřebuje, nemám rodinu ani děti, kd
yž zmizím, nikdo si toho ani nevšimne , ale stále mohou být zase lidmi, vrátit se ke svým rodinám. Pomozte jim, prosím. Děkujeme Victorovi za tento rozhovor, doufáme, že ho uvidí co nejvíce lidí. To je to, co se děje v této válce, to je to, co se děje v Rusku. Kolik dalších lidí, jejichž osudy nebyly vyslyšeny, kolik lidí se nemůže bránit? Jak dlouho budou tito šmejdi šikanovat tyto lidi, posílat je zabíjet Ukrajince, ničit města? Nechápeme , proč těmto lidem nemá kdo pomoci, opravdu se to děje?
Vědomí lidé na celém světě, kteří chtějí zastavit tuto válku, znovu apelujeme přímo na vás, na každého, kdo je právě teď sledujete toto video. Jen vy můžete pomoci, požádejte své vlády, aby vytvořily program na pomoc dezertérům a odpíračům vojenské služby z Ruska, kteří se nemohou dostat do bezpečí. Tím zastavíte válku, začněte jednat, než bude příliš pozdě, zachráníte tyto lidi, aby už nebyli kolečky v Putinově monstrózním systému. Victora můžete také podpořit přímo, jakýkoli dar našemu kanálu
může být rozhodující pro jeho osud a osudy dalších lidí, jako je on. Připojte se k našemu kanálu, šiřte toto video, budeme i nadále dělat vše pro to, abychom zastavili tuto válku a zachránili každého, kdo to chce.
Comments